Baian-Kara-Ula

Čínské mystérium kamenných disků

Zatímco se v Německu Adolf Hitler stává vrchním velitelem ozbrojených sil a pozvolna se také schyluje k podpisu Mnichovské dohody, na druhém konci světa se v odlehlé čínské oblasti odvíjí příběh, jenž se postará o značný chaos v konvenčních vědeckých kruzích a zároveň v nemalé míře podpoří myšlenku o příchodu dávných návštěvníků z hvězd. Jak ale později uvidíme, nikdo z odborného ani politického spektra o podobnou senzaci nestojí.

Nejvíce vzrušující mystérium dvacátého století začíná na přelomu let 1937 – 1938, kdy se do horské oblasti Baian-Kara-Ula vydává se skupinou svých kolegů čínský archeolog Ti Pu-Tej. Toto území sousedí s provinciemi Čching-chaj a S´-čchuan a lokalizovat jej můžeme mezi 96. a 99. stupněm východní délky a 33. stupněm severní šířky. Pohoří zde vystupují do výšky až pěti tisíc metrů a četné archeologické nálezy dokazují, že již v době před 20 000 lety zde bylo hojné lidské osídlení.

Již první nálezy expedice jsou velmi překvapivé. V jedné ze skalních jeskyní objevují vědci několik řadových hrobů, v nichž jsou pochovány kostry podivných humanoidních bytostí. Jejich výška nepřesahuje 1, 30 metru a vzhledem k velmi jemné stavbě těla, působí jejich značně předimenzované lebky vskutku bizarně. Přítomný archeolog s jistotou potvrzuje, že těla nepatří ani Tibeťanům, ani Číňanům. Antropologové později přiřazují nálezy Dropům a Khamům, jejichž tělesné znaky se shodují s nalezenými ostatky. Stáří neobvyklých koster je zjištěno na 12 000 let. Největší archeologickou senzací je však nález 716 kamenných disků, jež byly rovněž uloženy v objevených hrobech. Tyto disky jsou zhruba dva centimetry silné, v průměru mají přibližně 30 centimetrů a v jejich středu zeje centimetrový kruhový otvor. Zajímavostí jsou především drážky vinoucí se formou dvojité spirály od středového otvoru k vnějším okrajům. Mezi těmito drážkami byly po detailnějším prozkoumání, objeveny zcela neznámé znaky, jejichž význam se více než dvacet let pokoušeli odhalit ti nejlepší čínští lingvisté a badatelé. Úsilí všech zúčastněných bylo však marné. Teprve roku 1962 se profesoru Tsum Um Nuiovi z Archeologické akademie v Pekingu, daří dešifrovat některé z pasáží zaznamenaných tajemnými hieroglyfy. Rozluštěný příběh je ale natolik fantastický až úděsný, že Archeologická akademie zpočátku zcela odmítla jakoukoliv publikace této práce. Drážkovými znaky je zachyceno vyprávění o flotile mimozemských kosmických lodí, která se před 12 000 lety dostala do kontaktu s naší planetou. Většina lodí však byla v důsledku obtížného přistání v nehostinné krajině nevratně poškozena. Jejich příslušníci byli nuceni se asimilovat zcela neznámému prostředí a čelit častým útokům domorodých kmenů. V jedné z pasáží je doslova uvedeno: „Dropové přišli na svých létajících strojích z oblaků. Po deset východů slunce se muži, ženy a děti Khamů ukrývali v jeskyních. Pak pochopili znamení a viděli, že Dropové tentokrát přišli v míru.“

Několik disků se později dostalo do rukou výzkumníků v Moskvě, kde po analýze našli větší množství kobaltu a při zkoumání osciloskopem detekovali větší vibrace, které údajně svědčí o předchozím vystavení disků silnému elektrickému výboji.

Etablovaná vědecká oblast byla s touto zprávou oficiálně seznámena v roce 1965, kdy byl v Japonsku zveřejněn prozatímní výzkum. Zde jej vědci prohlásili za cílenou provokaci a nejinak tomu bylo také v Sovětském svazu a na Západě, kde byly výsledky práce profesora Tsum Um Nuie rezolutně smeteny ze stolu a dodnes zůstávají zcela ignorovány. Samotný vědec byl označen za fantastu a pomatence. Zemřel v Japonsku, ještě v témže roce, kdy došlo k uveřejnění výsledků jeho dlouholetého úsilí.

Bohužel, následující válka s Japonskem, občanská válka i procesy „kulturní revoluce“ způsobily, že kompletní výzkumná práce profesora Tsum Um Nuie na dlouhý čas zcela zmizela. V roce 1974 však rakouský badatel Ernst Wegerer, šťastnou náhodou, nalezl v muzeu Banpo ve městě Sian, dva z kamenných kotoučů objevených při výpravě dr. Ti Pu-Teje. Ačkoliv se mu na dotaz o původu a významu těchto artefaktů nedostalo řádné odpovědi, s povolením tehdejší ředitelky muzea, mohl oba disky alespoň vyfotografovat.

Posledním, kdo se vydal po stopě těchto tajemných nálezů, byla dvojice německých badatelů a spisovatelů, Hartwig Hausdorf a Peter Krassa. Ti ale při návštěvě muzea v Sianu v roce 1994 už žádné disky neobjevili a nezdarem skončilo také jejich další pátrání, kam tyto disky zmizely.

Byl to příběh, který se mohl stát senzací. Mohl změnit obraz minulosti a zároveň dát nový rozměr budoucnosti. Mnoho lidí zasvětilo své životy hledání ztracených odkazů našich předků, i přesto však nadále zůstává příběh z Baian-Kara-Ula pohřben pod tíhou lidské pýchy a ignorace.

Michaela Volná

(e-mail: Volna.Michaela@seznam.cz)

A další info zde.